Kde se vzaly černé kočky
2. 5. 2023
Černé kočky. Opomíjené, opovrhované, vždy jsou až poslední v řadě a často se na ně ani nedostane. Lidská hloupost a pověrčivost je dokonce ustanovila jako symbol smůly. Ba, mnoho řidičů, když jim černá kočka přes cestu přeběhne, v duchu si odplivne a do konce cesty se s mrazením v zádech potýká.
Avšak víme, jak černé kočky vůbec vznikly? Nu, bylo tomu tak. Kdysi dávno, před mnoha staletími, nebylo černých koček. Kožíšky měly nejčastěji zářivě bílé, i jiných barev bylo možno viděti, jen černou kočku jste, tehdy, zahlédnout nemohli.
V té době žil jeden člověk, pokud jej lze takto nazývati a člověk ten byl zlý, zlý až do morku kostí, nebylo snad hříchu, kterého by nespáchal, bohu se rouhal a na bližního svého nejednou ruku vztáhnul. Jen zisk jej zajímal a pro jeho dosažení neštítil se ničeho, ba ani vraždy. Nikdo v jeho blízkosti nevydržel, pro povahu prchlivou a chování násilnické, i jeho nejbližší rodina se od něj odvrátila a on sám zůstal.
Jak léta plynula a těžce doléhala na jeho bedra, on samotu svou i tíživost svých skutků pocítil. Ale nedalo se již dělat ničeho, neboť ozvěna jeho činů se rozléhala krajem a nikdo s ním nic míti nechtěl.
Až z rána jednoho dne, otevřel dveře svého příbytku a uzřel na svém prahu malou bílou kočičku. Nejprve zdvihnul ruku, aby ji vyhnal od domu, ale okamžitě ruku spustil, neboť letitá samota do něj ihned vbodla svůj osten. Nepozval bílou kočku dále, natolik se jeho povaha nezměnila, nebránil jí však ve vstupu a jen zamračeně sledoval, jak vešla dovnitř a sama si našla místo u krbu.
Od té doby se od něj neodloučila, po jeho boku sedávala, v noci jej kožíškem svým zahřívala a on na ni nedal dopustit, ba, lepší jídlo než sobě, jí podával a veškerou láskou, které byl schopen, ji zahrnoval.
Další roky uplynuly a čas onoho člověka se naplnil. Jednoho večera rozdělal oheň v krbu, náhle jej zachvátila slabost ohromná a on věděl, že je konec. Tak tak se k posteli dovlekl, do ní ulehl a již neměl sílu k ničemu. Sledoval, jak mihotavé plameny kreslí stíny na stropě světnice a vzpomínal na všechny zlé činy, jichž se dopustil. Veliká úzkost na něj padla, neboť věděl, že mu nebude dovoleno překročit duhový most do nebe a bude navěky odsouzen do temnoty. Neboť jeho duše byla černá, černá jako uhel a taková na duhový most nepatří.
Najednou ucítil, jak na postel vyskočila jeho bílá kočička. Tentokrát se však nestočila, vedle něj, do klubíčka, jako tomu bylo jindy. Vylezla mu na prsa a zahleděla se mu do očí, tak hluboko, jako by do samé duše nahlížela. Náhle onen muž pocítil, že již nemá obavu o sebe a svůj osud, že již mu jen záleží na onom čtyřnohém tvorovi, jenž mu útěchu přináší. Z posledních sil zvednul ruku a pohladil bílou kočičku po zádech. Ta jen hlavičkou pokývla, snad protože byla spokojena s tím, co vidí a začala přísti.
Předení bylo čím dal hlasitější a onen člověk se začal ztrácet v hlubokých kočičích očích. Náhle cítil úlevu, tak jak jeden zlý čin po druhém se odlupuje z jeho duše. A tak jak jeho duše jasněla, bílý kožíšek kočky temněl, neboť i když se rozhodla převzít na sebe černé břemeno duše svého pána, nemohlo to ušpinit její duši – jen její podobu.
Jakmile poslední černá skvrna z duše pána zmizela, kočky kožíšek byl černý jako nejhlubší noc, on zavřel oči a v poklidu odešel na duhový most, kde slíbil, že na svou černou kočku počká – a svůj slib také dodržel.
Za dva dny se přišli podívat lidé z okolí podívat, co se děje, neboť v domě toho člověka se nesvítilo, netopilo a ani jeho samého nebylo nikde vidět. Když vešli do světnice domu, ustrnuli v leknutí – viděli tvora, jenž kočku připomínal, ale jeho barva byla černá jako samo peklo. Mysleli tedy, že se jedná o ďábla, jenž si pro duši onoho nešťastníka přišel. I zvedli kameny a klacky, každý popadnul, co mu pod ruku přišlo a černou kočičku vyhnali.
Tak černé kočičky bloudí krajem a jen málokdy najdou domov, možná jako trest za to, že se ta první protivila osudu a svého pána před nejhorším uchránila. A jen někdy, když se černá kočka podívá do zrcadla, nebo na klidnou vodní hladinu, vidí samu sebe v té čisté, bílé podobě, jako tomu bývalo kdysi.
Pokud uvidíte černou kočičku, nebojte se jí poskytnout domov, nebo ji nakrmit. Není to symbol smůly, není to čarodějnická kočka, ani ďáblovo plémě. Jen to jen kočka, která se kdysi, ve své laskavosti, rozhodla převzít na bedra hříchy svého pána. A kdo ví, možná to udělá, v případě potřeby, znovu…
