Kočky Žikov

Hlasovat můžete zde a to tak, že vybrané fotce dáte like :)

To vám byla jednou jedna silnice, která vedla k betonárce. A na ní se jednoho podzimního dne objevil zavázaný pytel. V tom pytli jsem byl já Venda a můj bráška ...Čenda. Neptejte se, kde jsme se tam vzali.
Kolem jezdily náklaďáky a s námi to vypadalo moc špatně. Naštěstí jednoho hodného řidiče nakláďáku zajímalo, co to na té silnici je. A tak nás našel. Byli jsme kočičí miminka, sotva jsme měli otevřená očička. Ten hodný pán nás odvezl ještě hodnějším maminkám do kočičího útulku Šance pro kočku. Byla nám veliká zima a měli jsme hlad, jenže jsme skoro neuměli sami jíst a neměli jsme vůbec žádnou sílu. Bráška Čenda měl té síly opravdu malinko a za 14 dnů přes všechnu péči odešel za duhový most. A mě Vendu tady nechal. Ještě jsem se pár dní rozmýšlel, jestli nepůjdu za ním, ale pak jsem si řekl, že to s lidmi ještě zkusím.
Maminky v útulku se moc snažily, abych se uzdravil a začal pořádně baštit a růst. Byl jsem tam tehdy úplně nejmenší kotě. Pořád jsem byl mrně, když si mě na umísťovací výstavě podle fotky vybrali naši. Přijeli se na mně podívat do útulku, moc jsem se jim líbil a hned si mě zamluvili. Potom mne jezdili navštěvovat a čekali jsme až trochu vyrostu, abych mohl z té karantény domů. Útulkovým maminkám i paní doktorce jsem ještě dal dost zabrat. Krmení mi pořád moc nešlo, měl jsem teplotu, kašel, bolavá očička a pořád něco….
Ale nakonec to dobře dopadlo a já mohl domů k našim. Mají mě moc rádi, dokonce mi opatřili kočičí kamarádku Lucku, aby mi nebylo smutno. Naši ostatní kočičáci byli totiž už dospělí, a nechtěli si se mnou hrát.