Kočky Žikov

A zase znova , pokolikáté už? A určitě ne naposled, lidi už jsme z VÁS OPRAVDU UNAVENÍ.- zemře člověk a zůstanou kočky které nikdo nechce..Staří manželé, nekastrované kočky, smrt a co dál..Část koček dcera sice odvezla, 4 kočky nechala u zamčeného baráku bez pomoci.
To si vážně může někdo myslet, že se kočka postará sama? Nepostará, čeká na tu hladící krmící dlaň, na otevření dveří, na svůj rituál se svým člověkem. Jen ji někdy dlouho trvá, než pochopí, že se nedočká. Dveře ...jsou zavřené, nikde nikdo, zima, hlad. Jak to má pochopit?
Když pochopí, zklamaná, zlomená odchází, musí, ulovit si nedokáže nebo prostě už nemá sílu. Jde dům od domu a všude je to stejné, odevšad ji vyženou. Najde laskavou duši, která ale nemůže pomoci víc, než nasypáním krmení, tak každý den podstupuje cestu dlážděnou nenávistí lidí, střel myslivců, protože na jejím konci je aspoň to jídlo. Potom honem zpátky k zamčenému domu, protože jednou přece musí přijít, ten co miloval a krmil, určitě se jen někde zdržel...Utíká den den za dnem,. týden za týdnem a měsíc za měsícem, ze čtyř koček přežil jediný černý kocourek. Kdysi určitě krásné majestátní zvíře, s krásnou srstí a leskem v očích.. Dnes zubožená troska, podvyživená, s vystouplou páteří a žebry, začervená, plná všenek, s vypelichaným kožíškem a ustrašeným pohledem....
Kocourek bude potřebovat všechnu sílu, která je k dispozici, je po kastraci, po odstranění ošklivě zlomeného zubu, po všem co šlo prvotně udělat. Nyní je to na něm, musí jíst a bojovat. Zatím se ustrašeně krčí v karanténě, nechá se pohladit, ale nevěří, ztratil víru v lidi, kterou kdysi měl... Budeme trošku čarovat a snažit se mu ji vrátit, jen nám musí chtít pomoci.
Aby nám to šlo lépe, dostal jméno Čaroděj a doufáme že najde sílu bojovat a v srdíčku odpustí všem těm, co za to mohou a že se vyděšený pohled postupně změní v ten laskavý, šibalský jaký zvláště černé kočky dokáží udělat. Držte mu tlapky, zaslouží si to.